Počet návštěvníků kin podle zprávy zveřejněné řetězcem multikin CJ CGV poprvé za posledních dvanáct let klesl. V loňském roce přišlo do kin o 5,5% procenta méně diváků než loňský rok. Do kin si našlo cestu 157,5 milionů diváků, což je o 9,2 milionů méně než v roce 2006. Když porovnáme nejúspěšnější filmy obou let, tak zatímco The Host, rekordmana roku 2006, navštívilo přes třináct milionů diváků, loňský hit D-Wars vidělo skoro o pět milionů méně diváků. Mimochodem oba filmy jsou o příšerách, takže je vidět, co Korejce táhne do kin.
obr.: D-war, korejsko-americká koprodukční pitomost, která je místy tak pitomá, až je zábavná.
Je to poprvé od roku 1996, kdy byl 6,5 procentní propad oproti předešlému roku. Za hlavní důvod je považována kvantitativní a kvalitativní stagnace korejského filmového průmyslu, ale jsou tu i obavy, že celý průmysl už dosáhl maximálního nasycení a už prostě není kam dál jít. Ze zprávy vyplývá, že počet diváků zahraničních filmů stoupl oproti minulému roku o přibližně 20 milionů, zatímco počet diváků domácích filmů klesl zhruba o 27 milionů. Korejské filmy tvořily v roce 2007 50,8 % filmového trhu, rok předtím to však bylo 64,7 % a současný tržní podíl je nejnižší od roku 20002, kdy tvořil 48,3%. Přesto je Korea stále zemí s nejvyšším podílem domácí filmové tvorby na celkovém filmovém trhu v zemi. Celkový počet diváků korejských filmů se zvyšoval každý rok posledních deset let a svého vrcholu dosáhl v roce 2006 se 167 miliony, což je čtyřikrát víc než 46 milionů v roce 1996.
obr.: The Host, nejúspěšnější korejský film všech dob o monstru v řece Han.
Korejci v roce 1996 chodili do kina v průměru 0,9 krát, v roce 2006 to už bylo 3,13 krát, což je třikrát větší číslo než u Čechů. Zajímavé je porovnání s blízkým Japonskem, kde se chodí ročně do kina pouze 1,33 krát. Nejčastěji chodí do kina Američané (4,8), Australané (4,6), Francouzi chodí 3,3 krát, Britové 2,9 krát a Němci 1,9 krát. Čísla zveřejnil Ekonomický výzkumný institut Samsungu.
Protože jsem velký filmový fanda, hlavně asijského filmu, a rovněž dělám titulky k filmům (překlad anglických titulků), tak se tady pochlubím dalšími přírůstky. Filmy jsou uvedeny v pořadí, v jakém vznikly titulky.
Vynikající komedie o partě loserů, kteří nacvičí vystoupení v synchronním plavání, tedy ve sportu, který je vyloženě dívčí. Možná o trošku horší než Swing girls, ale pořád skvělé. Miluju filmy odehrávající se na střední škole, ještě více o prázdninách. Už to samo o sobě mi zvedá náladu, pokud navíc jde o vtipnou komedii s úžasným finále nakonec, plný počet je na místě.
video: jeden z mnoha kouzelných okamžiků ze seriálu.
Snow Queen je korejský dramatickoromantický seriál, přeložil jsem první díl a u druhého dělal korekce. Na dalších dílech pracuje někdo jiný. Pokud se podíváte na csfd, tak si všimněte neuvěřitelného hodnocení 100%. Samozřejmě, pokud by ho viděl nějaký cynik, šlo by asi trochu, ale třeba taky ne.
Mám takový neodbytný pocit, že lepší seriál už neuvidím. Možná je to trochu unáhlené, protože to je můj první korejský seriál. Bin Hyeon je naprosto neuvěřitelný. To nejlepší je ale nádherný příběh, který mě dokázal na šestnáct hodin zarvat do sedačky a nepustit. Jako by v tu chvíli nic jiného nebylo. Tolik emocí jako tvůrci tohoto seriálu ze mě ještě nikdo nikdy nedostal a já jim za to děkuju.
Jednoduchý příběh inspirovaný melancholickou písničkou líčící v průběhu let vztah nevlastních sourozenců. Nádherně natočený a skvěle zahraný. V průběhu filmu se nedějí žádné krkolomné zvraty, ani ufo nepřiletí, film si plyne svým rozvláčným tempem a většinu doby hladí po duši, i když se tu nedějí jen hezké věci.
Tragický životní příběh nejslavnější korejské kiseang Hwang Jin Yi jako by vypadl z pera samotného Shakespeara. Pozvolným tempem vypráví její osud, přičemž hlavní důraz je kladen na vztah s její životní lásku Nom-yim. Dále už nebudu prozrazovat. Vynikající scénář je nejsilnější stránkou tohoto filmového zpracování (již několikátého). Film je velmi výpravný, ale rozhodně nečekejte akční drama. To byste mohli odejít zklamáni. Přestože ve filmu jsou dvě velmi dobře natočené akční scény, film o nich není. Po řemeslné stránce není co vytknout, jak už to u drahých korejských filmů bývá. Představitelka titulní postavy Hye-gyo Song je opravdu překrásná a skvěle hraje, slavný Ji-tae Yu je nesmírně charismatický a navíc mu to s dlouhými vlasy opravdu sekne. Když se podíváte na jeho filmografii, tak zjistíte, že až na pár vyjímek jsou jeho filmy opravdu vynikající, téměř události a Hwang Jin Yi je dalším přírůstkem.
May 18, jeden z nejúspěšnějších korejských filmů všech dob, bude asi vzbuzovat rozporuplné reakce. U mě je tomu také tak. Vzhledem k tématu je patetický, ale nijak přehnaně, místy opravdu velkolepý a dostatečně akční. Co se mu podle mě už ne tak dobře daří jsou chvíle a postavy, které by měly děj odlehčit. Vtipy jsou místy ujeté a dost na hraně vkusu. May 18 není špatný film, není ani hloupý, na několika momentech mě opravdu chytnul za srdce nebo uchvátil nějakou scénou, ale jako celek zůstává pouze nadprůměrný, nevyvážený film.
Včera jsem začal dělat na dalším filmu. Jde o adaptaci románu slavného japonského spisovatele Jukia Mišimi (autor Zlatého pavilonu) Spring Snow.V hlavní roli opět můj oblíbený Satoshi Tsumabuki a režie slavný Isao Yukisada, který natočil dokonalé Crying Out Love, In the Center of the World.
Je to už týden a nikde jsem o tom nenašel ani zmínku, dokonce i naši lidé v Koreji (Jakub, Martin, Ivan, Michal) mlčí, takže aspoň u mě jako malá aktualitka.
Přesně před týdnem, v noci z neděle na pondělí shořela korejská národní památka číslo jedna, brána Namdaemun. Po šest století to byl symbol národa, který přežil japonskou okupaci i korejskou válku. Pro Korejce příšernou scénu navíc všichni sledovali v přímém přenosu v televizi a podle jejich vlastních vyjádření je to pro ně stejný emoční šok jako zřícení dvojčat pro Američany. Všichni teď nadávají na vládu, že nedokáže chránit památky, nejde totiž o první případ. Je to jako by nám shořel Karlštejn nebo se zřítil Karlův most. Dobře se dá tato smutná událost také přirovnat k pořáru Zlatého pavilonu v Kjótu, který před 58 lety zapálil šílený mnich.
Takhle jsem Namdaemun vyfotil loni v září. Tohle se stalo.
A takhle vypadá dnes.
Požár se stále vyšetřuje, vyník je už ale nejspíše jasný. 69-ti letý Chae Jong-gi, nejdříve nasprejoval na bránu nějaký nápis a poté ji zapálil. Byl prý naštvaný, protože nedostal plnou cenu za pozemky, které prodal developerské firmě. V roce 2006 byl Chae Jong-gi jedním z podezřelých u požáru paláce Changgyeong.
Podle korejské památkové organizace bude obnova památky trvat tři roky a stát 21 milionů dolarů.
A je tu další pokračování mých zápisků z Istanbulu. Bohužel se mi díky tomu, že to dělám jako rozhovor, rozchází text s fotkama, ale snad to nevadí.
obr.: vstup do paláce Topkapi, jako z pohádky o Alibabovi.
Jak je tam draho?
Docela je. Nejdůležitější je, že se tam smlouvá, což nesnáším. Taky jsem to nedělal. A vůbec nejlepší je, že tam na devadesáti procentech zboží nemají cenu. Takže se všude musíš ptát, kolik ten kebab stojí a všude stojí jinak. Člověk by si kolikrát i něco koupil, ale když vůbec netuší, kolik si za to řeknou, tak jde raději dál. Jídlo je docela drahý, tam ceny mají v jídelních lístcích. Zlato a oblečení je levný, ale nikdo ti nezaručí, že nekupuješ padělek. A koberce jsou drahý příšerně. Jídlo prodávané na ulici je celkem v pohodě. Všichni straší, že se po něm posereš, ale mě nic takovýho nepotkalo. A to jsem jedl pouliční kebaby, oříšky, pečivo apod. celou dobu. Kebab jsem měl tak dvakrát denně. On je docela velkej, zasytí a zahřeje. Nejvíc mi chutnal kuřecí zabalený v chlebu. Jíst ho ale ještě dalších pět dní, tak mi bude blbě už jen při pohledu na něho. Teď bych si ho ale dal.
obr.: okrajová část Istanbulu, konečná stanice tramvaje.
Co Turkyně?
Jsou hezký. Hubený, tlustou jsem neviděl a všechny samozřejmě černovlasý. Každá druhá má ale blond melíry. Vypadat hezky je pro důležitější než vzdělání, protože stejně po prvním dítěti se už do práce nikdy nevrací. Takže základ je ulovit bohatýho manžela. A k tomu potřebují dobře vypadat. Být ženou v Turecku je docela fajn, ale ještě lepší je být matkou. O všem podstatném v rodině rozhoduje žena, chlap je jen stroj na peníze. Nejdůležitější osobou pro Turka je jeho matka. Nikdy by ho třeba nenapadlo ji dát do domova důchodců. Takovou ostudu by nepřežil. Rozvodovost tam mají velmi nízkou, protože jakmile jste matkou jeho dětí (i třeba teprve budoucí), tak se s vámi Turek nerozvede. Navíc tam ještě občas funguje domluvená manželství a vůbec braní se z rozumu. A když si někoho vezmeš z rozumu, tak s ním většinou zůstáváš, dokud ty racionální důvody trvají.
obr.: není to krásné zátiší?
Chodí ženy zahalené?
Pár jsem jich viděl, ale jsou to spíše výjimky. On jim to zahalování nikdo nenařizuje, je to čistě na nich. Vyjadřují tím svou víru a vztah k ní. Čím více zahalena, tím více ortodoxní. Nejčastěji se s nimi setkáš u různých mešit. Většinou chodí ale ženy oblečeny naprosto normálně, jen tam vidíš víc šátků než u nás. Možná to bylo ročním obdobím, ale nějakou vyzývavě oblečenou ženu jsem neviděl žádnou. A to nemyslím přímo tak, že by měla vypadat jako kurva, tak jak je známe u nás. Ale u nás jsou i v zimě docela často vidět ženy v sukních, to v Istanbulu rozhodně ne. Ženský tam prý mají strašně vysoký hlas, takže si to, co chtějí, vyječí. Chlapi jim prý koupí všechno, jen aby neječely.
obr.: turecká cukrárna, zákusky byly fajn, ale jinak je to místo s největší koncentrací cukru na světě.
Cítí se tam člověk bezpečně?
Průvodkyně i tištěný průvodce se na tohle téma nevyjadřovali zrovna v superlativech. Průvodce popisuje hned několik metod, jak dostávají z turistů peníze. První dny jsem byl proto hodně opatrný a taky se mi nic neztratilo, ani nikomu jinýmu. Ale o nějakém pocitu bezpečí se nedá mluvit. Je to i tím, že člověk má svět islámu spojený s terorismem a náboženským extremismem. To jsou samozřejmě předsudky, ale ono to tam opravdu čas od času bouchne a třeba když byl ten skandál s karikaturami proroka Mohameda, které vyšly v dánských novinách, tak to v Turecku sice nebylo tak šílené jako v Íránu, ale i tak to tam dost prožívali. To, že si sami dělají v novinách prdel z křesťanství, jim vůbec nevadí, a když se někdo cítí uražen, tak je prý přecitlivělý. Istanbul navíc působí sešle a chodit okolo polorozbořených a vylidněných baráků vám náladu nezvedne. Když jste někde na otevřeném prostranství, hned se k vám přihrnou naváděči, kteří vás neustále obtěžují. Nějaké živly, z kterých by přímo čišelo, že vás chtějí obrat, jsem neviděl, ani žádné bezdomovce. V Japonsku i v Koreji ten pocit bezpečí asi pramenil i z toho, že z místních přímo čiší slušnost a je vidět ten všudypřítomný pořádek. To tady není. Zajímavým způsobem se vypořádali s terorismem. Z celého města odstranili většinu odpadkových košů. Jak prosté. Atentátníci dávají své bomby do odpaďáků, tak jim je sebereme a mají po srandě. Teď musejí teroristé zpracovat novou metodiku, takže jsme na chvíli v bezpečí. Tím pádem ale musí člověk chodit se šlupkou od banánů půl hodiny, než najde vzácný odpaďák.
obr.: podzemní dráha Tünel, nebo hezky česky tunel.
A je tu dokončení přehledu lednových premiér, který jsem kvůli délce rozdělil na dvě části. V současnosti už známe i návštěvy těchto novějších filmů, takže se podívejte do poznámky.
My love Yu-rie Premiéra 31.1.2008
Tragický milostný příběh o dohodě s ďáblem. Dong-a je chlapec toužící po věčné lásce. Yu-rie pracuje jako call girl a její jméno je původem z Aljašky. Dong-a pracuje na nebeské benzínce, naproti hotelu Papa, kde dělá Ju-rie. Dong-a ji miluje tak vášnivě, že prodá svou duši dáblu, aby ho Ju-rie deset let milovala. Když si ďábel za deset let přijde pro jeho duši, Dong-a se ho rozhodne zabít.
Tragický milostný příběh je něco pro mě, námět vypadá velmi zajímavě. Režisér Ko Eun-ki je debutant a kromě toho, že napsal scénář, je i producentem. Tím pádem by měl film vypadat přesně podle jeho představ. Ko vystudoval nezávislý film, takže doufejme ve svěží film.
A Man Who Was Superman Premiéra 31.1.2008
Song Soo-jung je reportérka pracující už třetí rok v malé společnosti. Její specialitou jsou zajímavé lidské příběhy. Pohání ji touha stát se korejskou obdobou Winfrey Oprah. Z její pýchy ji už ale téměř nic nezbylo a jednoho dne, po několika měsících práce bez platu, odejde s firemní kamerou ze své kanceláře natočit reportáž o lvovi, který odmítá potravu. Cestou narazí na zloděje, ale je zachráněna Supermanem v havajské košili. „Superman“ tvrdí, že nemůže používat své superschopnosti, protože mu zloduchové vsadili do hlavy kryptonit. To mu ale nezabraňuje v pomáhání ostatním, od záchrany světa před globálním oteplováním po nalezení ztraceného štěněte. Soo-jung je jasné, že pokud se to trochu vylepší, mohl by z toho být skvělý příběh. Natočí dokument Superman zachraňuje svět, z kterého by měl být velký hit. Ale skutečný příběh Supermana, který místo kryptonitu má v hlavě nábojnici, pomůže chladné, vypočítavé Soo-jung objevit, co je v životě skutečně důležité.
Režisérem je Jeong Yoon-cheol, který stejně jako u svého veleúspěšného filmu Marathon napsal i scénář. Jeon Ji-heyon je jednou z neslavnějších Korejek ve světě a to hlavně díky filmům My sassy girl, Il mare a Windstruck, dobře známým i u nás. Koneckonců Il mare se již svého amerického remaku dočkal a americká „drzá holka“ se už natáčí. Úspěch filmu je napjatě očekáván, protože její poslední film Daisy měl v porovnání s jejími staršími filmy velmi malou návštěvnost. Zatímco na My sassy girl přišlo skoro pět milionů diváků a na prequel Windstruck něco přes dva miliony, což je pořád slušný výsledek. Na Daisy bylo zvědavo ale jen necelých devět set tisíc diváků a Superman má buď potvrdit nebo vyvrátit její starpower. Ve stejné situaci je režisér, jehož debut Marathon byl obrovský úspěch, přes pět milionů diváků, a jeho poslední film Shim´s family obrovský průšvih, ani ne tři sta tisíc diváků.
Once upon a time Premiéra 31.1.2008
V roce 1940 je Korea pod koloniální nadvládou Japonska. Podvodnice Bong-gu a jazzový zpěvák Chun-ja pátrají po „Světle východu“, legendárním diamantu z buddhistické sochy v jeskyni Sokuram u Kjongdžu, který má mít mystickou moc. Japonské ústředí to ovšem zjistí, pořádá oslavu a chce diamant přemístit do Japonska, jak jen rychle to půjde. Bong-gu a Chun-ja se chtějí oslavy zúčastnit a ukrást „Světlo východu“.
Film spadá do nové retro vlny korejské kinematografie. Filmy z tohoto období se nazývají Gyeongseong filmy. Gyongseong je označení pro Soul na počátku dvacátého století. Do této vlny patří například ještě Radio Dayz, který premiéru dokonce ve stejný den a očekávaný megahit The Good, The Bad, The Weird (parafráze na Hodný, zlý a ošklivý), který bude mít premiéru v létě. Režisérem je Jeong Yong-ki, který natočil druhý a třetí díl gangsterské komediální trilogie Marrying the mafia. A šlo o velmi úspěšná pokračování, druhý díl vidělo přes čtyři miliony diváků a třetí přes dva a půl. Přestože téma přímo vybízí k obsazení japonských herců, žádného neuvidíme. Všechny Japonce hrají Korejci.
Radio Dayz Premiéra 31.1.2008
Kyoungseong station, první korejské radio vzniklé ve třicátých letech dostane za úkol udělat živý seriál „Plameny lásky“. Úkolem je pověřena skupina zoufalců, Lloyd, neschopný producent, Man-cheol, hlasatel a Lloydův jediný přítel, Noh Bong-al, spisovatel, který nikdy nezvládl napsat konec, K, nezávislý aktivista a zvukový technik, Myeong-wol, bývalá kiseang, Mari, jazzová zpěvačka a poskok Sun-deok. I přes následný chaos se hra každým dnem stává populárnější. Jak to skončí?
Film se nezaměřuje na historická fakta, jde o lehkou romantickou komedii. Ve filmu debutujícho režiséra Ha Gi-hoa nehraje žádná velká hvězda, ale alespoň krásná Kim Sa-rang, korejská Miss roku 2000. V porovnání s Once upon a time, který je zasazen do stejné doby a nabízí hlavně akci a dobrodružství, by měl Radio Dayz uchvátit diváky především skvělými postavami a humorem.
The Devil´s game Premiéra 31.1.2008
Chudému umělci Hee-doovi je nabídnut milion dolarů, aby vsadil svůj život. Jeho soupeřem je starý pracháč No-shik, který má za sebou několik infarktů. Sázka spočívá v tom, že se vytočí náhodné telefonní číslo a než volaný telefon zvedne, musí se uhádnout jeho pohlaví. Hee-do řekne žena, Noh-sik muž. Volaný je transvestita a Hee-do prohrává. Po měsíci operací mozku se oba probudí v těle toho druhého. No-shik v těle zdravého Hee-doa a navíc tak získá i jeho snoubenku, zatímco zničený Hee-do je přemluven bývalou No-shikovou ženou, aby se mu pomstili odhalením pravdy. Žena je ale zanedlouho nalezna mrtvá. Hee-do se znova setká se No-shikem a uzavřou další sázku. Pokud vyhraje, získá své ztracené tělo. Prohraje-li, přijde o vzpomínky na svou snoubenku. Oba volají náhodné číslo a čeká se, kdo zvedne telefon.
Podle prvních ohlasů by tomuto originálnímu dílku nejvíc pomohla změna žánru. Nejde totiž o komedii, ale vážné drama. Film je natočen podle japonského komixu Change. Herci jsou prý vynikající a film má dvojznačný konec. Režisér Yoon In-ho předtím natočil skvělý film When I turned nine a hlavní přestavitel je i u nás trochu známý Sin Ha-gyoon, když loni okouzlil publikum v Karlových Varech v roli němého zabijáka v No mercy for the rude.
Poznámka
Už jsou známé výsledků nových filmů za první týden a neobešlo se to bez překvapení. Na prvním místě je překvapivě The devil´s game a jen potvrzuje, že stejně jako všude ve světě mají recenze na návštěvnost jen malý vliv. I přes první místo si ale připsal jen 436 tisíc diváků a bude rád za celkový milion. Na druhém místě je Forever the moment, který už přeskočil tři miliony. Retro filmy Once upon a time a Radio dayz se umístili na třetím, resp. šestém místě. Oba filmy mají dohromady zhruba stejně diváků jako první ďábelská hra. Rozhodně víc než čtvrté místo a 260 tisíc diváků se čekalo o Supermana. Už to vypadá, že Jeon Ji-hyeon přinejmenším v Koreji nikoho nezajímá. Malý nezávislý film My love Yu-rie se nedostal ani do první desítky, jeho diváci se nejspíše počítají na tisícovky. Každopádně jednoznačným vítězem ledna a prvním komerčním hitem se stává sportovní Forever the moment. Co přinese únor si řekneme zase za měsíc.
Tenhle blog by měl být i o filmech a zatím se jim věnuju spíše okrajově, takže jsem se to od nového roku rozhodl trochu napravit a závádím dvě nové pravidelné rubriky. Tou první bude přehled korejských premiér po jednotlivých měsících a druhou krátké shrnutí, co jsem za daný měsíc viděl. V lednu se urodilo deset premiér, proto jsem se ho rozhodl rozdělit na dvě části. Původně to měl být jen takový jednoduchý přehled, ale nakonec jsem se do toho zabral a kromě nástinu děje (oficiální synopse), plakátu a upoutávky jsem ke každému filmu vyšťoural něco zajímavého a pokud je film v kinech už pár týdnů, tak uvádím i tržby a nějaké ohlasy. Většina filmů by měla být za pár měsíců na dvd a tudíž spatřitelné i pro nás doma. A pro ty, kteří jsou zrovna v Koreji jedna dobrá zpráva. Multikino v Soulu v Jongsanu začíná dávat korejské filmy s anglickými titulky.
The Longest 24 Months Premiéra 1.1.2008
Čtyři páry mají milostné problémy díky blížícímu se odloučení kvůli vojenské službě. Chlapci mají strach, že si děvčata najdou za ně náhradu a děvčata se bojí života bez svých kluků. Splní kluci úspěšně svou povinnost a vrátí se ke svým holkám?
Romantická komedie o vojenské službě? To nezní moc zajímavě, ale co my víme. Každopádně do kin přilákala skoro půl milionu diváků, což je slabší průměr. Jednoho z kluků hraje bývalý člen chlapecké kapely G.O.D., která se rozpadla, když někteří členové museli na vojnu. Přestože jde o komedie, je i z ní patrná nenávist, kterou většina Korejců cítí k povinné dvouleté vojenské službě.
Forever the moment Premiére 10.1.2008
Aténská olympiáda se blíží a Korea vyhlíží zlato v každém sportu. Korejské ženy si částečně vedly dobře ve všech sportech kromě přehlížené a ignorované házené. A když je sestaveno mužstvo, nevypadá to, že ženám je kolem třiceti. Chovají se jako rozhádaná malá děcka. Dokáže tahle divná parta překonat své rozdílnosti a těžkosti a vytvořit skutečný tým?
A my samozřejmě víme, že ano. O týmech, které to nedokáží, se taky filmy netočí. Sportovní film o ženském týmu házené, který senzačně získal na olympiádě stříbrné medaile si získal i srdce diváků a stal se prvním hitem roku 2008. Za tři týdny si přispal už dva a půl milionů diváků a mohl by při troše štěstí dosáhnout i na čtyři miliony. Je to o to větší úspěch, že ve filmu nehraje žádná hvězda, ani ho netočil slavný režisér. Film navíc málem nevznikl, protože producenti nemohli sehnat peníze na film o házená, která v Koreji moc lidí nezajímá. Film byl promítán v Tokyu hráčkám korejského národního týmu před opakovaným utkáním s domácím Japonskem. V prvním zápase byly Korejky poškozeny rozhodčím a mezinárodní federace nařídila opakování zápasu. Film měl dodat hráčkám sílu a asi se povedlo. Korejky deklasovali Japonky 34-21 a televizní přenos měl i díky obrovskému úspěchu filmu rekordní sledovanost.
Open city Premiéra 10.1.2008
Kriminálka je složená z nejlepších lidí korejské policie. A vysloužilý detektiv Cho Dae-young má z nich nejvíc zatčení. Cho dostane rozkaz, aby dohlížel na případ kapesních zlodějů, kteří spolupracují s yakuzou. Atraktivní Paik Jang-mi, geniální kapsářka, se pokusí do své party získat Kang Man-oka, legendárního kapsáře. Cho a Paik se poprvé setkají, když ji Cho zachrání před nebezpečím. Netuší, co je čeká.
Open city je další z řady krimi trilerů z městského prostředí, tentokrát okořeněný sexuálním napětím. Podle recenzí je akce docela slušná, ale psychologie prý odpovídá druhořadému seriálu. Tato poznámka není vůbec od věci, protože už bylo oznámeno, že podle filmu vznikne šestnáctidílný seriál. Především díky tomu, že si film vede celkem slušně a už má jeden a půl milionu diváků.
Little prince Premiéra 17.1.2008
Jong-cheol je workoholik, který se nikdy nestaral o svou rodinu. Ale když o ni přišel v dopravní nehodě, všechno na něho spadlo. Jednoho dne potká mladého chlapce jménem Yeong-ung. Ten trpí nevyléčitelnou nemocí, Jong-cheol má navíc pocit, že už se s ním někdy v minulosti setkal.
Příběh je volně inspirovaný slavným románem Malý princ od Exuperyho, k čemuž odkazuje i plakát. Film je podle producentů dokonalý pro všechny, kteří kvůli práci zapomněli, jak se s láskou chovat k lidem ve svém okolí. Workoholici asi do kina moc nechodí, cestu si našlo doteď pouze necelých čtyřicet tisíc diváků, což je sakra málo.
Hellcast Premiéra 17.1.2008
Ah-mi byla dva roky scénáristka na volné noze, ale věci se nevyvíjely podle jejích přání. Žije se starší sestrou Young-mi, protože si nemůže dovolit žít na vlastní pěst. Ah-mi sní o úspěch a nezávislosti, ale to všechno je daleko. Její přítel Won-suk hraje v neúspěšné rockové kapele a je pořád švorc. Jednoho se vydá na rande na slepo a do života ji vstoupí Seung-won, opak jejího přítele. Do milostných problémů se dostane i Young-mi a její dcera.
Příběh o hledání štěstí dvou žen a jedné holky vznikl nejspíš proto, aby na plátně představil šestnáctiletou Ahn So-hee, členku popové senzace Wonder Girls. A protože popové hvězdy v Koreji táhnou, přišlo do kina za první týden slušných půl milionu diváků.
