Rodeo v říši divů

Dneska jsem si přivstal a tento odvážný čin hodlám po dlouhé době přetavit v nový příspěvek na blog. A bude to pokračování loňského cestování po východě USA, protože toho nemusím moc psát a akorát nahraju hodně obrázků.

Z NP Capitol Reef jsme pokračovali do jiného NP, Bryce Canyon. Předloni jsme ho vynechali, nikdo o něm v podstatě nic nevěděl, což se mi zpětně jeví dost zvláštní. Je to totiž neuvěřitelně krásné místo. Do Bryce Canyon jsme přijeli večer a uviděli jsme reklamu na rodeo. Bylo to poslední rodeo v roce a říkali jsme si, že když bude vstupné do deseti doláčů, tak že půjdeme. No a bylo to přesně deset, tak jsme šli. Bylo to celkem dobrý, začínaly děti a různé jízdy na čas, pak pořádný chlapi na koních a na konci chlapi na bejcích. Nikomu se nic nestalo, ale párkrát k tomu nebylo daleko. Chlápek sednul na bejka, ten ho po pár vteřinách sundal a ostatní chlapi pobíhali okolo a hlídali, že bejk chlapa nerošlape na kaši. Současně si hlídali vlastní kůži. Trvalo to asi dvě hodiny, a přestože to bylo menší rodeo jen s několika stovkami diváků, každýmu bych to doporučil. Skoro celý následující den jsme měli na průzkum národního parku. Vybrali jsme si jednu středně dlouhou trasu asi na tři hodiny a pak jsme se ještě přesunuli na pár vyhlídek autem. To, oč v Bryce Canyon běží, není kaňon, ale obří amfiteátr se skalními útvary Hoodoo. Je to neuvěřitelný pohled, jsou jich tam tisíce a nikdy jsem nic podobného neviděl. Většina národních parků jsou krásné hory, jezera, kaňony a podobně, ale tohle je něco úplně jiného. Působí to téměř nereálně, jako filmové kulisy z nějaké fantasy. Jestli se někdy budete pohybovat po Utahu, rozhodně sem musíte přijet.

Soul Station s Drunken Tiger

V květnové Soul station se budeme opíjet spolu s Drunken Tiger, pionýry korejského hiphopu, největší současnou hvězdou a neoficiálními vůdci crew The Movement. V Drunken Tiger se všechno točí okolo Tiger JK, rapera, skladatele, textaře, producenta a zakladatele vydavatelství Jungle Entertainment. Jeho manželka Jun Mi-re je rovněž raperka a společně jsou pro korejský hiphop tím, čím je Angelina a Pitt pro Hollywood. A ještě si zajedeme do Pusanu na největší filmový festival v Asii.

Inčchon a Wolmido

V polovině března jsem s Honzou vyrazil na menší výlet do Inčchonu, který není jen mezinárodní letiště, ale taky obrovské město nejen se zábavními parky, ale i s důležitou rolí v korejské historii, když se tu během korejské války vylodilo spojenecké vojsko a obrátilo vývoj války. Jako téměř kamkoliv v okolí Soulu se i do Inčchonu dá dostat rychle metrem. Patrně asi největší atrakcí Inčchonu je čínská čtvrť, pokud vím, tak je to jediný vládou oficiálně podporovaný Chinatown v Koreji, ale možná se pletu. Není tak velký jako v New Yorku, ale chvíli se tam procházet dá a můžete mít na chvíli dojem, že nejste v Koreji. Hlavně je tam ale miliarda čínských restaurací. Místo abychom si dali něco echt čínskýho, tak Honza strašně chtěl dát si čadžangmjon (černé nudle), což je sice původně čínské jídlo, ale je to taková levná nouzovka, co vám dají v každé korejské hospodě za padesát korun. Já nakonec souhlasil, protože jsem se chtěl najíst hlavně levně. Chutnali stejně jako v korejské hospodě. Ještě před jídlem jsme si prohlídli několik parků, které jsou kousek od sebe a jak se dá čekat, jsou hlavně o válce a MacArthurově vylodění. Večer jsme se pěšo přesunuli na ostrov Wolmi, kde je menší zábavní park a skanzen. Chtěli jsme jet jednokolejkou, která tam je, ale jaksi nejezdí. Nevím, jestli ještě, nebo už zase, ale prostě nejezdí.

A protože Inčchon je přímořské město, je tam i nádherná promenáda. V jednom menším parku jsme prošli okolo stánku se vstupenkami a šli se jenom mrknout na ruské kolo, co tam měli, a chlápek co tam pouštěl lidi, se nás zeptal, jestli jako chceme nastoupit. Když jsme mu řekli, že nemáme lístky, tak řekl, že je mu to jedno a nechal nás nastoupit. Byl to sympaták. Když jsme obkroužili první kolo, dokonce se nás ptal, jestli nechceme ještě jednou. Díky němu jsme vlastně měli nudle v čajnatauvnu zadarmo. Z parku jsme ještě šli omrknout vyhlídku z nejvyššího místa na ostrově. Převýšení nějakých slabých asi dvěstě metrů, ale úžasný výhled na noční přístav s obrovskými nákladními loděmi. Na metro jsme se dostali skrz skanzen, který už ale byl zavřený. Jak jsme se do něho dostali nevím, ale ven jsme museli přelízt plot. Pak už jen hodina a půl v metru a jsme zpátky na koleji.

obr.: vstupní brána do čínské čtvrti. 

obr.: parádní kaligrafie v parku. 

obr.: holčička pozoruje bráchu, jak si s otcem kopají u památníku spojeneckého vylodění. 

obr.: bezohledný holub sere na hlavu generála MacArthura, který zachránil Jižní Koreu. 

obr.: typický čínský turista. 

obr.: slavný čadžangmjon, o něco lepší než menze.

obr.: trošku vesnický kolotoče, ale jinak fajn. 

obr.: kolonáda u pobřeží i s nefunkční jednokolejkou. 

obr.: výhled z ruského kola. 

obr.: skvělá rozhledna na vrcholku ostrova. 

obr.: kotviště pro obrovské nákladní lodě. 

V Soulu na basketu

Sice jsem právě ve státech, ale ještě mám v hlavě pár článků k mému pobytu v Koreji, tak pojďme na první. Na začátku března jsme se studentskou organizací vyrazili do olympijského komplexu na basketbal. Ještě když jsme se scházeli před školou, přišla tam castingová agentka a já se tak dostal ke svému učinkování ve filmu May Way, o čemž jsem tu už psal. Cesta přecpaným metrem na zápas domácích rytířů byla okolo hoďky a přestože v zápase o nic moc nešlo, přišlo docela dost lidí. Na celém zápase byla nejvtipnější jedna věc a to kotel domácích fanoušků. Nebyli to totiž obyčejní fanoušci, byli to policajti. A nebyli tam pracovně, jak je to mu u nás, ale pro zábavu a fandili jak zběsilí. Celému představení velel mladý kluk, který v kostýmu toreádora či co ukazoval různé nápisy, které pak policajti pošlušně skandovali. Standardní policajti ve službě nebo ochranka tam nebyla potřebná, všechno probíhalo v naprostém klidu, ne jako u nás na fotbale. V mezihrách se o zábavu staraly rozkošné roztleskávačky a v poločase byly různé hry a soutěže. A taky se rozdávaly pizzy zadarmo a jednu dostala i naše skupina asi čtyřiceti lidí. Co potěší na zápase zadarmo víc než ještě jídlo zadarmo? Zápas vyhráli myslím domácí, ale to není důležitý.

obr.: kotel vysmátých policajtů. 

obr.: zuřivý toreádor. 

obr.: výprava z naší školy s pizzou, kterou jsme dostali. 

obr.: korejské roztleskávačky... sledoval jsem je častěji než zápas. 

obr.: přestávkový program, kluk něco zpíval do telefonu a poslouchal celý stadion. 

Ve státech na táboře

Tak už kroutím druhý týden v táboře Canadensis v Pensylvánii. Jsem tu už potřetí, takže mě už těžko něco překvapuje. První týden byl bez dětí a šlo o tzv. orientation, tedy zorientování se v táboře, lidech, zákonech, povinnostech atd. Kdyby to někoho zajímalo, jak to chodí na velkém židovském tábáře pro čtyřista dětí, které tu budou nepřetřžitě sedm týdnů, tak ať čte dál. Tábor jsem celkem detailně popsal už před dvěma lety, když jsem tu byl poprvé. Teď něco o tom prvním týdnu. Tábor si své zaměstnance sváží z New Yorku, takže pro vás přijede klasickým žlutým školním autobusem známým ze simpsnových a něco přes dvě hodiny jedete po dálnici a mezi lesy k městu Canadensis.

obr.: chatka pro všechny kluky ze support staffu. Holky mají dvě. Jestli vám přijde tohle jako bordel, tak nechtějte vidět chatky dětí. 

Tenhle den ještě nepracujete, začnete až druhý den. Nejdřív ráno ale musíte odevzdat nějaký formuláře (zdravotní, beztrestnost), pak se nováčkům ukazuje tábor. Letos se hodně lidí vrátilo z loňska, takže to byla pohoda. S obědem začíná tradiční procedura rozřazování ke stolům podle různých kličů, jako například barvy spodního prádla, roku narození, států atd. My to většinou ignorujeme, protože sedět sám s bandou rodilých mluvčí na náladě člověku moc nepřidá. Oni melou o sto šest, zejména Britům a Australanům je těžký rozumět a tak jsme si aspoň po třech sedali spolu (když říkám my, myslím tím support staff z východní Evropy, jak nám tu rádi připomínají). Po prvním obědě šli povinně všichni na kontrolu hlavy, jestli nemáte vši. Nikdo neměl.

obr.: trocha skupinové demence. 

Celé odpoledne pak byl Amazing race, týmová soutěž, která nás má dát dohromady jako tým a poznat ostatní. Letos byl nejméně trapný ze tří posledních roků, když jsme na konci aspoň nemuseli soutěžit v žraní nechutných bonbonů. Trvalo to asi dvě a půl hodiny a pořád jsme se přitom museli nějak držet. Díky tomu aspoň vím, že hippiesačka s dredem a neoholenýma nohama se jmenuje Kerley a je z Michiganu. Po večeři bylo něco podobnýho, Rotation night, kdy nás rozdělili do skupin a hráli jsme ruzné hry. Všechno na jednou místě a rotovali jste z místa na místo. Na jednom místě jsme dostali spoustu různých předmětů a měli vymyslet reklamu na něco. Některé byly celkem vtipný. Večer byl campfire, neboli ohníček. Místo našich buřtů se opekálo maršmelou, což nemusím, ale všichni amíci jsou z toho na větvi. Druhý den byla večer staff party u bazénu. Samozřejmě bez alkoholu, na to tu můžete naprosto zapomenout. Alkohol nebo třeba cigareta kdekoliv a kdykoliv v kepmu rovná se okamžitý vyhazov. Žádné ať už se to nestane nebo příště si běžte za strom, hned vás vyhodí. A když party, tak samozřejmě s hotdogy a hamburgry. A byl otevřený bazén, takže jsme si aspoň zaplavali. Pokud jde o hudbu, tak se tu hrají písně prakticky jen z americké top40.

obr.: pool party v celé své nahotě. 

obr.: Źéňa z Ukrajiny to rozjíždí a ostatní nestačí zírat. 

Třetí den byl speciálně jen pro support staff dopoledne low ropes team building, takže různé lanové prolézačky a hry jen trochu nad zemí. Mají tu taky high ropes, ty už jsou třeba sedm metrů vysoko. Odpoledne byla dost nudná přednáška Norma Friedmana, který už asi třicet let objíždí americké tábory s přednáškou o správném chování. Že nemáte šikonovat děti a nešahat na ně. Bylo to hlavně pro vedoucí, my v zadu buď spali, nebo umírali vedrem. Jediné plus byla zmrzlina, kterou na začátku rozdali. Večer byl Rak-Dan, což přímo nesnáším. To přijede takový starý páprda, něco jako DJ Bobo, pouští strašnou hudbu a do toho předtancovává rádoby vtipné tanečky a všichni jako ovce ho napodobují a dělají, že je to strašně baví. Ředitel tábora tam poskakoval jak idiot a nemohl pochopit, proč tak nedělám taky. Nejpitomější bylo, že se nemohlo jen tak odejít, bylo to povinné. V půlce jsem ale stejně odešel.

obr.: vytříbený styl letu. 

V deset byla o dost lepší aktivita, autobus do walmartu. Tak jsem si nakoupil za čtyři dolary bačkory, bramburky a pepsi. Když jsem u těch busů, tak před pár dny se stala vtipná historka, ve čtvrt na devět vypravil kemp bus do best buy (obchod s elektronikou) a do mallu (nákupní centrum s hadry) a než tam dojeli, tak oboje už bylo zavřené. Povedený večer. Já teda nejel, protože jsem si před odjezdem zkontroloval otvírací dobu best buye a věděl jsem, že v devět zavřou. Takže všichni skončili na zmrzlině a jeli zpátky. Čtvrtý den byl plavecký test, kdy musíte dokázat, že se neutopíte. Museli jsme přeplavat tam a zpátky bazén a pak minutu šlapat vodu. Holky musí mít povinně jednodílné plavky, ale i tak je to vítaná aktivita. Po obědě byla přednáška o pensylvánském právu. Každý stát v USA má totiž vlastní zákony a ty v Pensylvánii jsou dost podobné divokému západu. Pár perliček. Pokud někomu vlezete na soukromý pozemek, což se může snadno stát (žádné ploty tu nejsou), tak po vás klidně může začít střílet.

obr.: večer na minigolfu. Vítěz úplně vpravo. 

Zbraň si můžete koupit v řadě obchodů včetně walmartů a pokud nekupujete zrovna armádní kulemety, tak stačí být nad jednadvacet a jinou kvalifikaci nepotřebujete. Autem můžete jezdit téměř ožralí (mají velkou míru tolerance), ale pokud byste koupili alkohol nezletilému, tak jdete do vězení. Pokud by ten nezletilý měl třeba bouračku a někoho zabil, tak jdete do vězení vy a ne on. Za držení marihuany se jde taky do vězení, nepodmíněně. Je toho hodně, už si to všechno nepamatuju, ale hlavní dojem z toho je, že v Pensylvánii rozhodně žít nechcete. Večer byl coffee house, což je taková talent šou, kdy pokud něco umíte, tak to můžete ukázat ostatním. Většinou se zpívalo, někteří fakt dobře, tančilo, bubnovalo, dokonce jeden kluk dělal stand up comedy.

obr.: ping pong, zábava chudých. Když jsme hráli obíhačku, americké děti z toho byly absolutně mimo a pořád vykřikovaly "That´s so cool!". A pak hrály s náma, což bylo největší peklo, co jsem doteď v táboře zažil.

Pátý den odpoledne byl volný pro všechny a bylo možnost jet nakupovat. Bohužel multikino bylo zrovna v rekonstrukci, takže můj plán na kino nevyšel. Večeři si musel každý obstarat sám a v tu chvíli vám dojde, jak je jídlo ve státech drahý. Skoro všechno je tu levnější (elektronika, oblečení, auta, benzín atd.), ale jídlo rozhodně ne. Kus pizzy za osmdesát nebo hambáč za stovku jsou ještě ty levné varianty. Dal jsem si precldoga (párek v preclíku) za padesát. Šestý den nám konečně rozdali pracovní trička, do té doby si každý špinil svoje vlastní. Americké velikosti jsou o dost jiné než naše, takže jen tady můžu nosit velikost L. XXL je tu pro dvěstěkilové černošky. Odpoledne jsme měli mít zkoušku na představení pro děti, ale zrušili nám ji a místo ní jsme pracovali. Takže jsme museli zkoušet ve volném čase, všichni byli nasraní a polovina uvažovala o sabotáži. Nakonec jsme to nějak nacvičili a šli spát po půlnoci.

obr.: amfiteátr, kde jsme vystupovali pro děti. Když na vás kouká sedmset párů očí, určitá nervozita a chuť zdrhnout se dostaví. 

obr.: kompletní support staff po úspěšně zvládnutém vystoupení. 

Sedmý den přijeli děti, nebo jak jim tu říkámé little people, upíři, smradi… záleží na náladě. Děti se nastěhovaly do svých zařízených pokojíčků, které si nechaly dovést z domova. Každé mělo minimálně dvě obří tašky (jedna velká asi šest krosen narovnaných vedle sebe, vozily je kamiony) a vedoucí jim je vybalili. Takže chatky jsou buď celé růžové a s Justinem Bieberem, nebo plné sportovních plakátů. Plakáty z playboye tu nevedou. Tak takhle vypadal první týden v táboře. Teď už je to rutina, každý pracuje na svém místě, je strašně utahaný, je tu vedro jako sviňa, pomalý internet jako kráva a signál na hovno. Mě teď drží nad vodou myšlenky na iPad 2, který jsem si obejdnal a čekám ho do týdne.

Vtip týdne: George z Maďarska, který dělá ochranku si vystřelil z jednoho vedoucího a z Rusky, kteří si do auta vzali matraci z postele jeli se věnovat vertikálnímu tančení. Když George viděl tu matraci, tak jim řekl, že Eric (ředitel tábora, vždy strašně striktně dodržující pravidla a občas dost kretén) hledá chybějící matraci. Když se ptali, jestli je to for, tak řekl, že ne a že Eric už jede k ochrance. V tu chvíli měl ten vedoucí smrt v očích, prý byl bílý jak stěna. Takhle to asi tak vtipný není, ale to byste museli být tady.

obr.: George z Maďarska, nejvtipnější člověk, co znám. 

Drby týdne: ona zmíněná Ruska tu chodí s několika lidma zároveň a provozuje tu něco jako sexuální revoluci, takže většina drbů jede o ní.

Vopruz týdne: když chcete přidat jídlo, tak si musíte znova vystát frontu. Na jednu frontu dostanete dvě brambory a jeden kousíšek masa, takže normální porce jídla rovná se fronty jak za komoušů.

Radost týdne: každý den se mi daří se dokopat ke běhání. A taky budeme moct asi skoro každý druhý den v pracovní době do bazénu.

Hudba týdne: v jednom  kuse poslouchám dvě alba, Ležatou osmičku od Tata Bojs a Bon Iver od Bona Ivéra. 

obr.: takhle nějak vypadá typické auto, s jakými pracujeme v kempu. 

Soul station s Epik High

Do epických výšin se dostaneme s hiphopovou trojkou Epik High, která se nebojí poslat do háje korejskou vládu a prezidenta, ale ani spolupracovat s popovými hvězdami. Právě téhle partě bude věnována největší část dubnové Soul Station. Podíváme se i na natáčení válečného velkofilmu My way, ve kterém jako komparzista dobývá i brání Stalingrad přímo autor pořadu Soul Station Vojta Pitra! A stavíme se taky v hlavním městě Soulu na basketu.

Playlist pořadu: 

Epik High – Love song (feat. Pak Song-ung) (Vol. 1 Map of the human soul, 2003)

Epik High - My Ghetto (Feat. Kim Jon-u) (Vol. 2 High society, 2004)

Epik High - 12 도시가 눈을 감지 않는 이유 (Feat. Infinite Flow) (Vol. 3 Swan songs, 2005)

podkres Infinite flow – Rainbow (feat. Tablo, Nell) (Vol. 2 More than music, 2006

Epik High – Flow (Feat. Emi Hinouchi) (Vol. 4 Remapping the human soul: part 2 the heart, 2007)

Epik High – Breakdown (Vol. 5 Pieces, part one, 2008)

Epik High – Oceans, Sand, Trees (Vol.  6 E: Emotion, 2009)

Epik High – No more christmas (Vol. 6 E: Emotion, 2009)

Epik High – High technology (Vol. 6 E: Energy, 2009)

Epik High – Over (minialbum Epilogue, 2010)

Eternal Morning (Tablo + Pen2y) – White (Soundtrack to a lost film, 2007)

podkres Pe2ny – Musicbox (Vol. 1 Alive soul cuts „Instrumental session“, 2008)

podkres Pe2ny – Wake up (Vol. 1 Alive soul cuts „Instrumental session“, 2008)

TBNY -경극 (Feat. UnknownDJs) (Masquerade, 2006)

Outsider - City Hunter (Feat. Basick, Carry.D Of Swagger) (Vol. 2 Maestro, 2009)

Ve městě duchů

Zpátky do Malajsie. První den je převyprávěn tady, pojďme na další. Druhý den jsme vyrazili do jeskyní Batu a odpoledne do města Petrujaya. Z čajnataunu jsme nejdřív busem jeli na hlavní nádraží, z něho vlakem dalších 13kiláků. V Malajsii to je na nádražích docela chaoz, protože tam funguje asi milion různých společností a každá jezdí jinam. Takže nejdřív jsme museli najít tu, která tam vůbec jede. Cesta byla v klidu a zastávka byla přímo u jeskyní, takže by to našel i idiot. Před jeskyní je podezřelý zpoplatněný parčík, kam jsme odmítli jít a nějaký menší chrám, kam jsme jít neodmítli, ale museli jsme naboso. A hlavně jsou všude, ale naprosto všude, opičky. 

obr.: i opice slaví den matek. 

V klídku si tam běhají a okrádají turisty. A to myslím doslova, co není připoutaný a trochu to vypadá jako jídlo, tak s tím se rozlučte. Před schody do jeskyně stojí nejvyšší socha boha Murugana na světě. 

obr.: něčeho takového je těžké nevšimnout. 

Schody jsou celkem příkrý a cestou dolů to je o držku. Čtyřista milionů let stará jeskyně je celkem působivá, obrovskými vnitřními prostory vypadá jak něco z Pána prstenů. Současně je to i hinduistická svatyně a svatyně komerce, takže tu koupíte kdejakou cetku. 

obr.: tady by se mohl prohánět Gandalf nebo by tu mohl úkryt bondovský padouch. 

Odpoledne jsme dalším vlakem vyrazili do města Petrujaya. Chtěli jsme vidět supermoderní město Cyberjaya, které mělo tam někde být. No ale mi ho nějak nenašli. Stejně to byl ale dost neskutečný zážitek, tahle Petrujaya. Nádraží bylo dost mimo centrum města a než jsme tam busem dojeli, trvalo to věčnost. Už cesta do města stála za to. V busu nás bylo možná pět, během skoro hodinové jízdy předměstím údajně šedesátitisícového města jsme viděli dohromady asi sto lidí a jedny, slovy jedny (!) potraviny. Všechny domy byly evidentně novostavby, celé město je krásně upravené a vymydlené, problém je ale v tom, že tam skoro nikdo není. Taky tam není žádná infrastruktura pro život, nejsou tam žádné obchody, služby, obchoďáky… nic. Teda aspoň já nic neviděl. Naší pouť tímto podivným městem jsme začali ještě celkem normálně, v mešitě Putra. 

obr.: Mešita Putra, stačilo by vyměnit jedno písmeno, a byla by moje. 

Putra je příjmení prvního malajského premiéra, to jen na okraj, kdyby někomu přišlo divný, že je tu všechno Putra-něco. Mešita Putra je na břehu jezera Putra a naproti budově Perdana Putra. Co jsme tenkrát netušili je fakt, že město Putra a všechno v něm je součástí vládního projektu, jehož cílem je vytvoření supermoderní Malajsie. Město bylo naplánováno a postaveno před ani ne třinácti lety a nic v něm není historický či přírodní. I to zatracený jezero je umělé. Má sloužit jako budoucí sídlo vlády, teda to město, ne to jezero. Ale zpátky k mešitě. Bylo to poprvé a napasledy, kdy nám něco v tomto městě přišlo normální, protože parkoviště před mešitou bylo plné aut a co víc, byla tam lidé. Mešita je to krásná, což o to, akorát škoda, že je dvakrát mladší než já. Před vstupem jsme na sebe museli hodit něco jako župan, abychom nepohoršovali svou nahotou přítomné muslimky. Uvnitř si nás odchytla nějaká stará paní a dala nám výklad o koránu atd. v anglině, což bylo celkem fajn. Na můj vkus to brala moc zeširoka, a kdybych byl nezdvořák, tak bych už dávno odešel, ale vydržel jsem to. Pak si mě s Davidem odchytly nějaké muslimky, které jsme ohromili navzdory županu. 

obr.: to nejsou děti, ale dospělé ženy, minimálně ty dvě vyšší určitě. 

Pokračovali jsme na Putrajaya boulevard, hlavní tepnu města obklopenou supermoderními budovami malajských ministerstev a nadnárodních podniků. První kilometr ze čtyřkilometrové ulice byl ještě celkem živý. Ne, že by tam byli nějací chodci, ale jezdili tam auta. O kus dál už jen velmi zřídka projel nějaký zbloudilec a jednou za dvacet minuta autobus. Po ulicích nechodil kromě nás absolutně nikdo. 

obr.: schválně si zkuste sečíst všechny lidi, které na ulici uvidíte. 

Jediní lidé, které jsme viděli, bylo asi šest zahradníků. Těžko popisovat ten neuvěřitelně absurdní pocit, když jdete po obrovském sto metrů širokém boulevardu uprostřed dne a nikde nikdo. Všude supermoderní budovy, ale všechny totálně vylidněné. Tak trochu jako v Já, legenda či 28 hodin poté. Nebo taky trochu jako v Severní Koreji, kde sice jsou lidé, ale podobné obří boulevardy bez aut tam mají taky. Nejdřív to byla celkem zábava, ale pak jsme z toho začínali být docela nesví. Na konci jako by už přestávaly jezdit i autobusy, tak jsme se vyškašlali na původní plán dojít na konec bizardní třídy a sedli do prvního busu, který přijel. Bylo na čase opustit toto město duchů. V Kuala jsme si zašli na večeři na tržinici do čajnataunu, což byla štreka asi dvě minuty dlouhá. 

obr.: chinatown je jedna velká pouliční restaurace. 

obr: první chod mé večeře. 

Dali jsme si špízy s nejrůznějším masem a zeleninou, potom jsme se ještě dorazili ochutnáváním různého ovoce, z něhož několik druhů jsem do té doby v životě neviděl. Stálo to pár kaček a bylo to úžasný. Následující den jsme vyrazili do nejstaršího deštného pralesa na světě.